Místo opouštíme jak nejdříve to jde, snídani dáváme na parkovišti, okolí mi silně připomíná poušť někde v Mexiku. Příjemně ubíhající cestu kazí jen poplatky za dálnici, kde směrem k Barceloně zpoplatnili skoro všechno. Kousek od Zaragozy míjíme neuvěřitelně bizardní skalní věžičky, které se nám ale nepodařilo vyfotit. Projíždíme i oblastí, která vzdáleně připomíná italské zemědělské plantáže, Dana vidí pomeranče. Ale to už přijíždíme k Barceloně s plánem navštívit Sagrada Familia a možná Gaudiho zahrady. Po zkušenostech z velkých měst volíme obchvat a podle přístavu se dostáváme k moři. Auto parkujeme téměř u pláže v modré placené zóně, zhruba v pozici, kde odhadujeme že by katedrála mohla být. Je samozřejmě úplně jinde, hlavně pokud jde o vzdálenost od moře. Střídavě se ptáme, ze španělských odpovědí nabýváme dojmu, že jsme snad v jiném městě, nebo je to strašně daleko. Zhruba tušíme směr. Nijak nepomáhá ani mapa na zastávce autobusu, pak Dana zastavuje mladší obyvatelku a ta nám na mapě ukáže, kde to je.
Po chvíli se už objevují i známé věže a nám je jasné, že tam dnes dojdeme. Vlastní katedrála splnila vše co jsme od ní očekávali a co lze vygooglovat na internetu. Neuvěřitelná, neopakovatelná záležitost, kde napůl génius a napůl blázen dostal bezmeznou důvěru a v jeho duchu se snaží již několik generací s většími či menšími úspěchy pokračovat. Přístup na věže se zdá beznadějný, ani jsme nepochopili systém jak se tam lze přes systém front dostat. Možná jsme dorazili pozdě. Dana si to vynahrazuje v přilehlém shopu. Fotíme jednak katedrálu a jednak staveniště. Jako stavař se nemůžu zbavit dojmu, že v době ekonomické krize práci pouze předstírají a trvalé zapnutou sbíječku mají snad pouštějí z reproduktorů. Kdyby skutečně chtěli něco dokončit, vypadalo by to úplně jinak. Cesta zpátky k autu proběhla bez problému, měli jsme několik orientačních bodů a nezabrala více jak 40 minut. Oběd jsme si dali ze zásob na pláži a chvíli si užili pobyt na pláži v pozdním létě. Další cesta byla opět trochu dobrodružná, Dana měla v plánu navštívit cestou muzeum Salvatora Dali ve Figueras, kousek od Francouzských hranic. 
Z Barcelony jsme vypadali mimo dálnice, na které jsme se po chvíli rádi vrátili, ve Figueras objevujeme i muzeum ale chvíli před zavíračkou a ráno otvírají až v deset. To jsme chtěli být už dávno na cestě, k tomu začíná mírně pršet, už je poctivá tma a rádi bychom dnes nějaký slušný nocleh. Nakonec se Dana rozhoduje, že to absolvuje ještě dnes, já zatím čekám v autě na místě ne příliš vhodném k parkování a přemýšlím jak najdeme camp. Značka na mapě je asi tak nejblíže přímořskému letovisku Roses, tak se to pokusíme najít. Nejkratší cesta je asi 20 km , tu i po opakovaném vracení nenacházíme, tak volíme náhradní a do Roses nakonec přijíždíme. Po kempu ani památky. Pak objevíme osamocenou značku na jednom kruháči a víceméně náhodou zastavíme před bránou campu. Ubytování bez problémů, camp plný Francouzů s campry. Stavíme stan a za chvíli už spokojeně odfukujeme. Do umývárny to kousek je, frantící jezdí na kolech, my chodíme pěšky.
Žádné komentáře:
Okomentovat