sobota 18. září 2010

Úvod




S myšlenkou absolvovat Svatojakubskou cestu si Dana pohrávala již delší dobu. K názoru, že 14 dní dovolené na pěší variantu stačit nebude, došla poměrně záhy, ta "správná" trasa měří cca 800 km. Varianta kolo se jevila jako vhodnější,  a jak se později ukázalo docela zásadně. Bylo nutno pouze vyřešit několik drobných problémů, např. jak dostat kola z Čech až na konec světa,  jak se přesunout ze Santiaga i s kolama zpátky na start,  kdo se postará o kola v případě defektu a podobně. Nápadů ohledně kol bylo spousta - zapůjčení, koupení, prodej tam,  podobně i doprava - letecky, vlakem (na loď si nevzpomínám).
V okamžiku kdy  jsem pochopil, že moje účast je asi nezbytná, mi bylo s důvěrou svěřeno i vyřešení těchto drobností. Pro dopravu jsme nakonec zvolili tradičně vlastní auto v kombinaci se Španělskou půjčovnou pro návrat s kolama, kola jsme si převezli vlastní. Toto řešení nám umožnilo cestou tam i zpět navštívit místa, která se bez povšimnutí minout prostě nedají a jak říká Dana - můžeme si to odškrtnout.
Dana měla na starosti etapy - rozplánovalo to zodpovědně na 10 dní + 1 rezerva, ubytování a komunikaci s domorodci. Dopředu zařídila oba průkazy poutníka tzv. "kredenciál", který opravňuje k levnému ubytování. Jednoho průvodce jsme z váhových důvodů nahráli do mobilu a z druhého vytiskli zhuštěnou mapu celé trasy do "GPS" na řídítkách. Výbava na kolo byla dlouho a pečlivě "zvažována", limit jsme si dali 6 kg. Možná i díky tomu, že nějaké zkušenosti už máme, se nám to podařilo, aniž by nám něco chybělo. Záznam z cesty má především pomoci naší paměti vybavit si i po letech intenzivní zážitky, případně posloužit jako inspirace pro další cyklonadšence. Kdo hledá duchovno, je na špatné adrese a pokud jde o SvJ cestu, tak asi i ve špatném čase.

Úvodní signály byly vyloženě odrazující :
- autu, na které jsme tolik spoléhali, odešla v neděli večer spojka
- kolu na které jsem spoléhal neméně a využíval ho k cestě do práce se vysypal v úterý pedál a  brzda
- na další si už radši nevzpomínám

15.9.2010
To nám ta dovolená hezky začíná,  auto od úterý v servizu, objednány tři spojky, ani jedna nepasuje. Další pokus ve čtvrtek ráno - originál z Německa.

16.9.2010
Ranní cesta do servisu, dnes to vypadá nadějně.
12.30 -  auto je pojízdné !!!!!
13.00 - vyrážíme, minimum zavazadel, stan + kola vevnitř.
Cesta v pohodě,  až na dvě hodiny čekání na dálnici v Německu – sekali svah
Doporučený camp Orchamps ve Francii se nám nepodařilo objevit, spíme u vody na divoko před zavřeným kempem v Dole.

Tady je mraky fotek
http://picasaweb.google.com/martinandr111111/Jakobsweg2010# 

pátek 17. září 2010

17.9.2010 Carcasone

Za svítání rychle balíme a vyrážíme. Čeká nás zastávka v Carcassone. Zde se nám kupodivu nedaří najít opevněnou historickou část města a když se kolem ní náhodou mihneme, už zase není jak se vrátit, o parkování ani nemluvě. Nakonec parkujeme v rekreační zoně u vody a pěšky podle vody směřujeme neomylně k cíli. Do opevnění pronikneme naprosto poslední nepoužívanou branou, ale uvnitř je již všechno jasné. Tedy kromě toho, jak se dostaneme zpět k autu. I to se nám nakonec podaří. Opevnění je skutečně úctyhodné, stejně jako množství krámků uvnitř. Asi tak sto Pražských Zlatých uliček. Příjemný pocit z bezstarostné jízdy po Francouzských dálnicích kazí jen benzínové pumpy a dálniční poplatky.  Do Ronces Valles dojíždíme potmě v deset večer,  cestou v horách i mírně sprchlo. dnes najeto přes 1000 km, z domova 1915 km.. Ochotný domácí nás vede k ubytování v buňkách, o kterém jsme věděli už z domova. Buňka je asi pro šest, my jsme tu sami dva, v umývárnách trochu zima, jinak slušné. Rychle chápeme řád ubytoven, který je hrozně jednoduchý – brzo zalehnout, nedělat bordel a ráno brzo vypadnout, limit je osm hodin. Kola máme ještě v autě na parkovišti, u  buněk už jde rozeznat i nějaké cyklisty. Nebudem tu s kolama sami.
Fotky 

čtvrtek 16. září 2010

18.9.2010 - První den

kola z auta ven, do brašen vše potřebné, brašny na kola, karimatky zanecháváme svému osudu v autě, poslední foto autíčka a vyrážíme po asfaltu dolů před osmou hodinou. Ještě šero, cesta pěkná, přes vesničky, potkáváme našeho Slovince, pokoušíme se bavit anglicky.
Cestou potkáváme nadšence, kteří to jezdí z Pamploni na kolech nahoru až na Alto de Erro a zpět po silnici, nebo třeba po terénu. Fotím za jízdy okolí, nevím, kdo to bude kdy mazat. V Pamploni se snažíme držet značení, po chvíli uhýbáme na cyklotrasu podle řeky, kterou obkroužíme celé město. Nádherné staré centrum, náměstí, kostely.
Svačíme v Cizur Menor u veřejné tělocvičny, pak na chvíli opouštíme asfalt, polní cesta zpočátku příjemná, pak se stoupání zvětšuje a povrch mírně kazí, Dana zatouží po asfaltu. Padáme pod dálnici, stoupání na Alto del Perdon nás nakonec stejně nemine, jedeme ale po asfaltu. V Puente La Reina nádherný kamenný most, dále po silnici až do městečka Estella, kde se pokoušíme najít naši druhou alberge. Nacházíme slušnou soukromou, společnou večeři odmítáme, máme dost zásob, asi 12 postelí, kola venku. Paní domácí každého objímá a líbá, my jsme se vyhnuli. Standard – postele, polštář, deka, (máme spacáky), sprcha, WC, kuchyňka. Večer prohlídka města a posilující spánek.

Ujeto 95 km
Fotky 

středa 15. září 2010

19.9.2010 - Druhý den

Vyrážíme ještě skoro za tmy, za městem potkáváme i nějaké cyklisty, domlouváme se nad trasou. Pokračujeme po asfaltu, příjemnou krajinou vpravo na horizontu pás skal. Konečně opouštíme asfalt, krajina ještě zajímavější, fotíme, ochutnáváme neuvěřitelně sladké a dobré hrozny z vinohradu přímo vedle cesty.
Každou chvíli nějaká vesnička a v každé historický kamenný kostel, nebo větší město jako Logroňo a ještě větší kostel. Za městem přehrada a rekreační oblast, dnes opuštěná.  V Najera se nám nedaří objevit albergu a když jí konečně objevíme, mají plno a posílají nás do Azofry.
Naštěstí, protože tam mají jednu z nejlepších ubytoven, co jsme cestou navštívili. To jsme ale ještě netušili, když jsme stoupali po terénu přes vinice, kolem červených skal. Cesta nádherná a ještě lepší cíl.  Oáza s fontánou, dvoulůžkové pokoje, klid, 7 E. Večeříme v místní restauraci poutnické menu za 9 E i s lahví vína. Do poslední chvíle netušíme co nám přinesou.  Výběr v pohodě, až na špagety s chřestem, což byl chřest bez špaget. Víno výborné.

Ujeto 82 km, nebo 92 km podle záznamu na mapce

úterý 14. září 2010

20.9.2010 - Třetí den

Opět za tmy balíme a vyrážíme, za chvíli předjíždíme pěšáky co vstávali v šest, je docela kosa, tak se snažíme zahřát. Vinice, polní cesty, stohy, rovinka, vesnice, města, kostely, focení, paráda, jede se nádherně. Chvílema zařadíme asfalt, ale zas se vracíme na polní cesty. Jsou úžasně široké, rovné, poutníku minimum.

Všude klasické kostely kde místo věže je jen štítová stěna s dvěma otvory pro zvony, nahoře ještě jeden otvor a nad tím dvě nebo čtyři čapí hnízda – jako podle šablony.  Za Beloradem děravá skála. Na Valbuenu 1162 jedeme radši po asfaltu, dále už po terénu. Na vrcholu lezu do svahu a zjišťuju jak vypadá pěší stezka. Vypadá dobře, tak na nejbližším místě opouštíme asfalt a nádherným hřebenem téměř neustále mírně klesáme až do Burgosu. Mráčky slibují spršku, nakonec se nic nekoná, cesta lemovaná vřesy, ve vyprahlé zemi kvete snad šafrán.
Naše dnešní putování končíme v Atapuerco,  vesnička kousek před Burgasem – příjemné ubytování, 6 postelí, zkoušíme vi-fi na zahradě u domečku, zrovna padá pár kapek. Za vesnicí je pravěké naleziště, pokoušíme se zakoupit vstupenku, když se nám to nakonec skoro podaří, připadá nám 8 E hodně a tak si necháváme tento zážitek ujít. Možná větší zážitek byla naše komunikace v Angličtině. 
 Večeříme ze zásob, kuchyňka, všichni zalehli v osm.

Ujeto 71 km

pondělí 13. září 2010

21.9.2010 - Čtvrtý den


Opět časný budíček, rozsvěcíme zadní světla a vyrážíme po terénu. Cesta se mírně zvedá, povrch se stává kamenitější, Dana prohlašuje že nic nevidí. Přesto statečně vyjede a částečně vytlačí na vrchol Matagrande 1087 – kříž + kruhy z kamínků. Příjezd k Burgosu převážně po asfaltu, podél železnice, letiště, rovina, provoz. Burgos je slušné velkoměsto, značená trasa se nám rychle ztrácí, touláme se městem křížem krážem zpočátku po cyklostezkách, ke konci po rušných silnicích.
Nakonec nacházíme i katedrálu, Dana si ji prohlíží zevnitř, mě stačí pohled zvenku. Po chvíli mě obkličují dělníci kopající v silnici hrazením, tak musím přemístit své stanoviště jinam.
Katedrála je nádherná, stejně tak brána a nábřeží. Za Burgosem záhy opouštíme asfalt. Odměnou je nám příjemná široká cesta, opuštěná krajina a prázdné kamenné vesnice okořeněno výjezdy a výhledy, nejvyšší snad 900. U Castrojeriz prochází silnic přímo zbytky poměrně velkého kostela, nebo to aspoň tak vypadá. Stavba už nemá střechu a v ruinách je zřízena alberga s vybavenou kuchyňkou, v této hodině evidentně bez správce. Fotíme, otiskneme si razítko do kredenciálu a jedeme dál. Na nádherný kopeček se zříceninou nad Castrojeriz bohužel naše cesta nevede. Jedeme převážně asfalt, kostelů a zajímavých uliček je tolik, že většinu fotím jen za jízdy, nebo je míjíme bez povšimnutí.
Cesta přes táhlý hřeben Alto de Mosterales 911 nás nezaujala, volíme objezdnou trasu po asfaltu přes Castrillo-Matajudios. Cesta tak nejvíc ze všeho připomíná pověstnou Routy 66. Odměnou je nám úžasná a jak se později ukázalo, i vyhlášená alberga v Boadilla del Camino. Opět uzavřená oáza plná zeleně s bazénem, restaurací, téměř obývacím pokojem. Postele jsou umístěné v historických budovách, v několika úrovních. Já spím na nejvyšším patře, nad sebou jen krovy, zábradlí tvoří kláda zavěšená na provazech. Večer se ve vsi marně pokoušíme najít nějaký obchod, vše je opuštěně, zavřené.
Vsadili jsme tedy na společnou večeři, kterou jsme málem propásli. Uniklo nám totiž, že se vše odehrává v  utajené místnosti, o jejíž existenci jsme vůbec netušili. Zabrali jsme úplně poslední dvě místa, každý na jiné straně. Polévky v několika provedeních, hlavní chod fisch nebo bif. Dana měla kuře, moučník, víno – zážitek. Moje znalost asi 10 anglických slovíček  mi bohatě postačila k veselé konverzaci během celé večeře (Nor). Dana si povídala také příjemně s postarší německou francouzskou. Večeře chystali většinou na náš vkus hodně pozdě, kolikrát až v osm hodin, tady byla snad už v sedm. Ubytování 6 E. večeře za 20 E i s drobným nákupem pro oba. Kolik to bude stát ? – hmm……Twenty

Ujeto 82 km

neděle 12. září 2010

22.9.2010 - Pátý den

 Odjezd opět za světel blikaček, skoro celá etapa po asfaltu, což se příznivě projevilo na celkovém součtu ujetých km. Prohlídka historického zdymadle na Canal de Castilla skoro ještě za tmy, snídáme na odpočívadle u tří obrovských borovic za Fromistou u Villarmeteco de Campos ze zásob.

Městečka a vesnice míjíme jedno za druhým, převážně rovinky, občas zařadíme i širokou polní cestu. První defekt – trn v zadním kole a špatně nasazené zadní kolo – drhne brzda. Podstata problému objevena až skoro večer. Oběd ze zásob, také na odpočívadle.  Ludvíka fotíme v Sahagůnu.  Přijíždíme k naší vybrané alberga v Reliegos, vypadá moc pěkně, dvoulůžkové pokoje, přelepeno ke stěně kostela. Bohužel cyklisty berou až od 17.00. Asi hodinu čekáme v parku, načež Dana zjišťuje, že mezitím vyvěsili ceduli „kompleto“. Opět nasedáme  a chytáme se hned v dalším městě v Mansilla de las Mulas. Alberga je tak maskovaná okolní zástavbou a má tak nevýrazný vstup, že se nám ho při cestě z města s nákupem podařilo najít až napodruhé. Moderní objekt, 8 E, prostorné, slušné sociálky, dole hospoda.Vrchní je „nějakej divnej“, jíme z vlastních zásob. Čistím kola a mažu řetěz, Dana pere. Večer na posteli přemýšlím, zda ty neskutečně tenké stropní ocelové nosníky nesou jen sami sebe, nebo i něco dalšího.

Ujeto 102 km

sobota 11. září 2010

23.9.2010 - Šestý den


Příjezd do Leonu opět kolem dálnic, některá křížení a nájezdy připomínají dětská dopravní hřiště. Všude ale myslí na poutník, dokonce i na cyklisty – přejezdy a přechod jsou poměrně důmyslné, značení dokonalé – nejčastější je žlutá šipka. Leonem projíždíme po silnicích, po chvíli ztrácíme značení (vede po chodníkách), překračujeme řeku a směřuje k výjezdu z města, aniž bychom objevili centrum. 
To nám ani tolik nevadí, stoupáme po frekventované silnici k nákupní zóně, šopujeme v Lidlu, dále po asfaltu po alternativní trase až do Hospital de Orbigo. Svačíme v parku u dětského hřiště ze zásob. Za městem opouštíme asfalt, pěkná cesta a sjezd do Astorga. Nádherné město, obrovská katedrála s bohatou výzdobou, vedle Gaudího palác – dnes muzeum poutníků. Dále cesta pěkná, kombinace povrchů.
Ubytování – Rabanal del Camino – krásná, skoro opuštěná vesnice, ještě lepší historická alberga. Kamenné průjezdy, dřevěné pavlače, venkovní bar, výzdoba. Bohužel ne všechna voda cestou označená jako „potable“ byla skutečně pitná,  probdělá noc, převážně na WC, palanda jak na  moři.

  Ujeto 88 km








pátek 10. září 2010

24.9.2010 - Sedmý den

 Ráno bylo s ohledem na probdělou noc a narůstající převýšení dost krušné. Nejím, nefotím, jedinou mojí myšlenkou je rychle to zalomit v nejbližší alberga. Mlhavě vnímám výrazné stoupání po asfaltu na Foncebadón, Dana mě celkem snadno v kopci předjíždí. Od cca 1000 m mlha, zima, drobný déšť. Oblékáme nepromoky a snažíme se vystoupat na vrchol a objevit slavný Cruz de Ferro.  Když se neobjevuje ani když silnice začne klesat, Dana podlehne panice a vydá se kříž hledat pěšky. Ležím v rádoby závětří u kol a snažím se ještě chvíli přežít. Nakonec se vrací a kříž objevujeme hned za první zatáčkou. Dana zanechává kameny, pokouší se něco v té mlze vyfotit, já přemýšlím jak se z té zimy a deště (1500 mnm) dostat  co nejrychleji do tepla. Nenapadlo mě nic lepšího, než to zmrzlýma rukama odřídit a odbrzdit až do údolí. Zahřejeme se trochu až v Molinaseca,  kde místní kočka s modrým očima vyloudí na Daně náš poslední zbytek salámu. Škoda, že nahoře nebylo lepší počasí, sjezd z hor je krajinově nádherný. V Ponferradě nakupujeme suchary a zkouším něco sníst. Ve Villa Franca del Bierzo Dana pochopila, že už asi dál nedojedu a zalomili jsme to v ubytovně. Ta byla poměrně svérázná, kousek pod kostelem, kde večer probíhalo jakési oslavné procesí, kdy vesničani po skupinkách zápasili s ohromnou vlajkou na ještě větší tyči. Nahoře měli přivázaný provaz  a jeden se vždy snažil to vyrovnávat proti větru. Za zvuků kapely a oslavných projevů se nakonec všichni i s vlajkama poskládali do kostela, aby z něj asi za hodinu zase vylezli.  Skupinky byly různě početné, měli vždy stejná trička a uzavírala to dvojice, s nejmenší vlajkou, kterou nesla žena. Povečeřeli jsme dietně ze zásob a šli nabírat síly na zítřejší horskou etapu.

Ujeto 60 km s křečemi v břiše

čtvrtek 9. září 2010

25.9.2010 - Osmý den



Zahájili jsme po asfaltu, abychom se trochu rozjeli na Ó cebreiro 1395 mnm. Dana měla z poměrně příkrého stoupání po terénu trochu strach, tak jsme zvolili náhradní variantu po silnici, mimo značenou trasu. Stoupání bylo dlouhé, ale jetelné. Cesta vedla výrazně jinak než byla zaznamenaná na mapě a navíc v rozhodující části jsme se dostali zcela mimo mapu. Stoupání srovnatelné s cestou na Klínovec, krajina otevřená, jde tušit, kam až se musíme vyšplhat. Jako už dvakrát, opět se přidala mlha, zima a místy déšť. Trvalé stoupání vystřídaly úseky nahoru a dolů, stále v mlze, a O Cebreiro stále nikde. Nakonec se z mlhy přeci jen vynořilo a stejně jsme z mlhy lovili i jednotlivé kamenné chaloupky  s doškovou střechou.  Kaple, stylové krámky se suvenýry v historických kamenných  staveních, nákup tretek, razítka a zapadáme do restaurace. Výborná polévka nás staví zase na nohy a následně do sedel. Další cestu po hřebeni v mírném klesání si prokládáme úseky pro pěší. Vedou vždy vesnicí, kterou silnice obchází, je výrazně zajímavější, ale někdy méně jetelná. Ve vesničce Sámos nás zaujal rozsáhlý kamenný klášter, stejně jako další penzisty, které sem vozí autobusy o sto šest. Ubytování jsme měli naplánované v Sarrii, první alberga plná a údajně žádná jiná není. Asi jsme si špatně rozuměli, protože  jsme brzo našli další, poměrně zajímavou. Vše se tvářilo jako hotel, recepční nás zve ochotně dál, že prý i s kolama. 10 E nás  nepřekvapilo, navíc jsme dostali čtyřlůžkové téměř apartmá. Kola jsme nakonec protlačili celým hotelem chodbou, která nakonec vyústila na klasickou zahradu s místem pro kola, praní a sušení prádla.  Kuchyňka vybavená, došlo konečně na těstoviny a čínskou polévku (tu už nikdy), večer internet, prohlídka okolí města a pohodová noc.


Ujeto 80 km 

středa 8. září 2010

26.9.2010 - Devátý den


 Ráno nás překvapily nezvyklé davy poměrně čerstvých poutníků, které se rojili jak houby po dešti z každé vesničky. Vypadali i výrazně čerstvěji, než kulhající trosky, které jsme potkávali dříve. Přisuzujeme to víkendu a blížícímu se konci cesty. Chceme si užít venkova,

tak opatrně předjíždíme pěšáky a držíme se značené trasy. Cesta veda vyloženě zemědělským krajem, kamenné zídky, malé vesničky, staré olivové stromy, všude jedlé kaštany.  Vychutnávám si i jeden téměř singletrekový sjezd, lidi jako zázrakem vymizeli.Dole jsem si mohl za odměnu zalepit díru po trnu, tentokrát naštěstí na předním kole. Horské vesničky nádherné, stejně tak i cesta. Přehrada u Portomarin na sebe nechává dlouho čekat. Když se konečně objeví, je téměř bez vody. Nad vodou trčí starý polozbořený most, stejně jako další stovky kamenných stavení, které byly původně zaplaveny a dnes se ocitly opět nad hladinou. Do Arzua dojíždíme až kolem 16.00, závěr převážně po asfaltu, přesto docela zničení.
Závěr byl neustále 1 km do kopce a další 1 km zase z kopce. Alberga pěkná moderní, kuchyňka ve dvoře 10 E. Na zítra jsme si nechali posledních 50 km

Ujeto 78 km

úterý 7. září 2010

27.9.2010 - Desátý den


Vyrážíme opět před osmou (za tmy), abychom byli v Santiagu včas, a také pro to, že do osmi by měli všichni vypadnout. Ráno je hodně chladné, zahříváme se jak to jde,  pomáhá až horký čaj v baru. Pěší cesta kolem letiště je vyloženě pěkná, jedeme ale i dost asfalt. Letiště jsme minuli, aniž bychom ho zahlédli. Nevadí, večer si to dáme ze Santiaga ještě jednou.  Máme totiž rezervované auto v půjčovně na letišti přes internet s vyzvednutím ve čtvrtek a protože je dnes teprve pondělí, chceme se pokusit to přebukovat. Do Santiaga dorážíme přes vršek Monte Gozo v 11.00. Katedrálu objevujeme docela snadno, obcházíme jí kolem dokola a hledáme hlavní vstup. Ten nakonec objevíme, ale proniknout dovnitř se nám nedaří -  máme prý moc bagáže. Mezitím jsem objevil kancelář, kde se stojí fronta na závěrečný glejt. Tak jsme se statečně zařadili a asi po hodině nebo dvou přišla řada i na nás. Obdrželi jsme nádherné diplomy s mírně zkomolenými jmény, které tam bez přestání vyplňovali pravděpodobně studenti.
Plán byl takový, že zajistíme ubytování, prohlédneme město a večer zajedeme na kole na letiště pořešit tu rezervaci. Ještě se nám tam podařilo vměstnat večeři za 8 E pro oba v místním baru. Katedrála nádherná, slavnostní nástup církevních hodnostářů v červených čepicích ke mši uváděl průvod snad stovky nebo dvou otalárovaných taky duchovních.  Podle sešlapaných  bot, batůžků a foťáků usuzujeme, že se možná jedná o určitou část dnes došlých poutníků, kteří mají k církvi bližší vztah než my. Pár fotek a jdeme dál, čeká nás ještě cesta na letiště. Při shánění večeře se naplno projevilo, že zde není zvykem jíst před osmou. Nakonec usedáme na jakési zahrádce bez hospody a v mžiku je u nás číšník. V přineseném menu,  jak je všude zvykem výhradně ve španělštině, se neorientujeme, tak vyrážíme po stopách číšníka. Zde je konečně jídlo i vidět a není problém něco objednat. Navíc dostáváme jako pozornost podniku ještě další talíř plný jídla. Účet nás příjemně překvapil. Albergu jsme prozíravě vybrali směrem k letišti, což nám dost usnadnilo zítřejší ranní start. Byla v parteru moderní zástavby a kompletně zařízená v orientálním duchu. Včetně veselé  správcové, která pálila vonné tyčinky, 10 E. Cesta na letiště už na lehko bez bagáže nám zabrala skoro 45 minut, kancelář rentcar jsme našli až v letištní hale.
|Paní uměla anglicky o něco málo víc než my, ale nakonec jsme se dohodli, že naší rezervaci posunout není možné, že si můžeme objednat na zítra nové auto za 130 E na dva dni. Konkurence vedle chtěla dokonce  přes 200 E, tak jsme se vydali nejsložitější, ale jak se nakonec ukázalo nejlevnější cestou. Na letišti jsme objevili internetový terminál, vyhledali drobné –1 E chtěli za 20 minut a zkusili udělat novu rezervaci jako kdysi z domova. Kupodivu se nám to asi za 3 E podařilo, na zítřek, na dva dni, cena asi 100 E, asi se nám podařilo zaplatit i zálohu, ale protože nebyla tiskárna, opsali jsme si údaje na původní voucher a šli si to všechno ověřit vedle k okénku.  Paní telefonovalo, ověřovala a nakonec došla k závěru, že by mohlo být všechno v pořádku a že můžeme zítra v osm ráno přijít pro auto. Takže zpátky do Santiaga, důkladná očista kol a hurá na kutě.  Zde jsme také potkali druhou skupinu skoro našinců – slovák byl na cestě už více jak měsíc a měl toho evidentně dost ale ochotně se podělil o zážitky.  Skoro všechny naše cyklo souputníky jsme potkávali průběžně v Santiagu, posledního, který se nám na delší dobu ztratil – Slovince -  jsme potkali jak kupuje stejné tričko jako my.

Ujeto 50 km + cca 25 km na letiště a zpět.

pondělí 6. září 2010

28.9.2010 Picos de Evropa



Díky tomu, že jsem neprozřetelně ponechal původní čas vyzvednutí na 8.00, vstávali jsme poměrně brzo abychom byli na letišti včas. Dorazili jsme skoro za tmy, po pár upřesňujících dotazech a blokaci 100 E na platební kartě  nám paní kupodivu předává klíčky a doklady se slovy „first line, second posice“. Před letištěm stojí možná tisíc aut,  proplétáme se převážně v protisměru k cedulím půjčovny. Jak se ukázalo, tady se auta vracejí, půjčují se hned vedle vstupu na letiště, jak nám poradil anglicky mluvící ochotný turista. Podle SPZ a následně podle klíčku se nám podaří otevřít jeden Citroen C4, který se tváří, že by mohl být náš. Naložíme kola, bagáž, nádrž je plná, už nám nic nebrání vyrazit. Trasa je naplánovaná už z domova. Míříme na severovýchod  k moři a podél pobřeží k Picos de Evropa.
Cesta je nádherná, pobřeží výrazně zvlněné, zelené, dálnice nádherné, nové opuštěné a převážně zdarma. Auto téměř nové, na hliníkových 16“ kolách, palubní počítač, klima, diesel. Jak cesta ubývá, nafty v nádrži přibývá, alespoň to signalizuje palubní počítač.  Jednu chvíli došel k názoru, že jsme schopni na ní dojet ještě 1300 km, což se nakonec ukázalo, že nebylo daleko od pravdy. Spotřeba byla skutečně zhruba poloviční, než jsem zvyklý z benzínu. Naše první setkání s Atlantikem bylo úchvatné, pláž mezi skalami, dřevěný most, snídáme na pláži to, co jsme si před chvílí v městě nakoupili. Odbočku z dálnice k horám nakonec nacházíme a na obzoru se rýsující siluety hor dávají tušit, že jedeme možná i správně.
Za chvíli už poznáváme vstup do soutěsky Poncebos, ale my stoupáme dál až do vesničky Sotres, kde končí silnice. Auto necháme trochu níže u odbočky šotolinové cesty, naposledy se převlékáme do cyklo a pokusíme se vyjet kousek směrem k Refugio de Aliva. Stoupání není příliš velké, ale povrch je místy dost kamenitý, což vadí především Daně. Určitě lituje, že nešla pěšky, protože teď vede kolo nahoru a za chvíli ho povede zas dolů. Okolní skály jsou ale nádherné a snažím se jet všude, kde to jde. Slunce pomalu zapadá, tak to u kamene připomínající obrovské vejce postavené na špičku otáčíme a vracíme se k autu. Nakládáme kola a vyrážíme hledat nocleh. Dana si pamatovala kemp ve vesničce, kde jsme kousek přejeli odbočku.
Čirou náhodou se nám podařilo zachytit  správce, tak nocujeme v příjemném kempu s netradičním sociálním zařízení. Protože stan máme v našem autě v Ronces Valles, zkouším jak vypadá lůžková úpravu v C4. Auto je prostorné, podlaha po sklopení sedaček a posunu předních docela rovná, noc v poloprázdném campu proběhla docela příjemně.
                                                         .
Pokračování dole         
Starší záznamy