29.9.2010 Picso de Evropa

 Dnešní dopoledne věnujeme opět Picos a jak se později ukáže, hodil by se ještě jeden den. Auto necháváme na parkovišti i s kolama uvnitř a vyrážíme netradičně pěšky. Plánovanou cestu podle vody k moji velké lítosti brzo opouštíme a stoupáme pravým úbočím podle značek, jako všichni návštěvníci. Už první pohledy do soutěsky dávají tušit, že se bude jednat o něco mimořádného. Soutěska má víc jak  25 km, chodí to na dva dni a my na to máme ½ dne. Dole hučí řeka, od které se stezka neustále šplhá výš a výš. Později je jasné, že musela obejít snad 300 vysoké skalní stěny, nahoře mírně převislé spadající až k vodě – extrémní lezení. V hluboce zaříznutých zatáčkách se občas objeví a hned zase zmizí těžko pochopitelné lidské dílo – asi 2 m široký betonový vodní kanál, téměř celý zakrytý nebo vysekaný ve skále, dno v mírném spádu, vody tak 5 cm. Srázy jsou čím dál strmější, cesta je téměř trvale vystřílená ve skále, s množstvím tunelů, fotíme obrovské přírodní okno hned nad námi.

Plastová popelnice uprostřed nekonečné pěší stezky nás docela překvapila, hlavně si nedokážeme představit způsob jejího vyvážení. Protože se blíží místo, kde už se budeme muset obrátit, pohrávám si s myšlenkou sejít dolů k vodě a zpáteční cestu uskutečnit po spodní cestě. Na jednom místě se evidentně odpojovala stezka, které k tom sloužila, dokonce po ní v opačném směru stoupali lidi. Nemělo to ale oporu ve značení ani u Dany, tak nakonec putujeme stejnou cestou zpět.  Protože se mezitím posunulo sluníčko, můžeme vyfotit i pohledy, které byly ráno ve stínu. K autu dorážíme s mírným zpožděním, odjezd asi ve dvě, před námi ještě dost km a noční akce s výměnou aut. Do Pamplony dorážíme ještě za světla a shodneme se na asi nejednodušším, ale i tak dost složitém řešení jak provést výměnu aut. Dojíždíme do Ronces Valles, kde naše autíčko objevujeme  překvapivě na stejném místě a ve stejném stavu, jak jsme ho tam před 12 dny zanechali.  Překládáme Dany kolo a všechny věci do našeho auta, zkouším se rozjet a zadní brzdy opět nezklamali.

Levé se mi ještě daří uvolnit bez demontáže, pravé ale muselo dolů a pořádně obouchat. Asi už to budu muset dát do servisu. Ale zas je to celkem spolehlivý imobilizér. Dana si zkouší popojet, zdá se že to půjde tak ve složení já v C4, a za mnou Dana v Hyundai míříme pomalu zas do Pamplony. Cesta mi připadá nekonečná, jedeme určitě pomaleji než tehdy na kole, ale nakonec přeci jen dorazíme na dohled. Hyundae necháváme na parkovišti ve vesničce Zabaldika a v C4 i s Danou pokračujeme vrátit auto do Pamplony na letiště, co kdyby se mě na něco zeptali. Neptali se nás na nic, okno naší půjčovny zavřely asi minutu před tím, než jsme dorazili. Tak jsme se ptali my, vedle u sousedů, poradili nám, ať hodíme klíčky a papíry do schránky, auto ať necháme na parkovišti a že nám kauci vrátí, když bude auto v pořádku. Po chvíli váhání jsme tak udělali, Danu jsem zanechal svému osudu na letišti a vydal se na kole potmě hledat Pamplonu a následně Zabaldiku s autem. V kapse a vzadu lampičku, na řídítkách mapu a hrubé povědomí, kudy a jak těch zhruba 12 km vzdušnou čarou pojedu. Představa se ztratila zhruba na druhé křižovatce.

Popis cesty by vydal na několik stránek, a stejně by nepostihnul všechno. Hodně času jsem strávil na silnici pro motorová vozidla, pevně věřím že to nebyla dálnice, asi 5 x jsem se ptal na cestu, když jsem netušil ani směr, asi třikrát se vracel, jednou asi 5 km, když nebyl žádný sjezd, ke slovu přišla i lampička, když nebylo vidět na krok podél  jakéhosi opuštěného lomu, viděl jsem nové vesničky a poznal nové lidi.

Závěrečné kilometry mi už bylo jasné, že směřuji správně, jen jsme měl strach, že to parkoviště přejedu.  Kilometry jsem neměřil odhaduji, že jich mohlo být tak 30.  Auto objeveno, kolo potmě naloženo a následuje další díl dobrodružství, autem na letiště.

Směrovek minimálně, v hlavě mi kupodivu něco zůstalo z cesty, kterou jsme absolvovali asi před 3 hodinama. S navigací by to nemohlo být lepší. Napodruhé objevuji i ten správný sjezd na letiště (ještě že tu jsou ty kruháče) a to už vidím Danu vyhlížející před letištěm, kterou personál dávno vyhnal z haly, protože si mysleli, že tu bude nocovat. Tak ve 23.00 konečně vyrážíme na cestu. Snažíme se najít nějaký provizorní nocleh na parkovišti pro tir, to se nám nelíbí, tak se rozhodujem, že popojedem kus k Zaragoze, v našem směru na Barcelonu. Cestou prověřujeme jedno parkoviště za druhým, buď nemá vodu a když, tak se tam zas nedá spát.

Kolem půlnoci zastavujeme u jednoho opuštěného, kde na osvětleném horizontu pobíhají po trávníku mraky králíků. Dana si upravuje interiér auta, já si stelu vedle, když zjistíme pravý důvod toho pobíhání. Čas do času vyjede ze země automatická závlaha a pokropí široko daleko všechno. Tak se trochu posouváme, abychom nemuseli stavět stan. Později v noci vylezly trysky i kousek od nás, ale naštěstí nedostříkly. V noci silný vítr a randál z vedlejší rušné dálnice, ke které ta naše opuštěná zrovna v tomto místě dojela.